Kladenská desítka podruhé udeřila

Sobota 25. června, šest hodin a čtyřicet pět minut.

Ranní slunce září nízko nad obzorem, ale i v tuto brzkou hodinu už pěkně hřeje a dává tak vědět, že nás čeká horký den.

Projíždím na kole ztichlým městem směrem k hale. Většina obyvatel je stále ještě v limbu - ať už dospávají náročný pracovní týden, nebo každotýdenní oslavu příchodu pátku.

Však hle, co to vidím? Když spatřím naši halu, postává před ní několik postaviček. Co tam dělají? Mají snad na dnešek stejné plány, jako mám já?

Jistěže mají. Sami se mi k tomu totiž upsali.

Po roce jsem se opět rozhodl uspořádat Kladenskou desítku. Akci, jejíž cíl je jednoduchý a přesto tak náročný: vyzkoušet si za jediný den deset různých sportů.

Hned na úvod se musím přiznat, že plánování druhého ročníku Desítky jsem díky školním (přijímačkovým) povinnostem nechal tak trochu na poslední chvíli - přesněji řečeno, na páteční odpoledne a večer. Nicméně spoléhal jsem na zkušenosti nabyté při organizování minulého ročníku a vyplatilo se - v osm hodin večer byl program hotový, sportoviště zajištěná, sportovní vybavení také. Dokonce jsme i měli sponzora akce, který pro nás přichystal zlatavou tekutou odměnu :-)

Teď však zpět před halu.

Jako organizátor bych tam sice měl být první, to bych ale musel být trochu dochvilnější. Před halou už nedočkavě postávali Pavel a Míša Morávkovi a Vojta a Dáša Dvořákovi. Zanedlouho dorazili i zástupci rodiny Alterových - Honza a Stáňa. Martin se měl původně zúčastnit také, ale musel odpočívat doma ve společnosti antibiotik.

Už jsme byli v téměř kompletním počtu, chyběl nám jen poslední účastník. Kdo ho zná, nebude překvapen: v 6:59 doráží Jarda a hlásí, že se v 6:30 probudil (respektive byl probuzen) ve Vinařicích. Jeho výkon uznáváme jako první absolvovanou disciplínu - cyklistickou časovku. Když si setře pot z čela, vysvětlí nám svůj původní plán - tedy že z Vinařic chtěl vyrážet už v šest hodin a proto si nařídil budíka na 6:08. Dokážete objevit trhlinu v jeho plánu, stejně jako jsme to dokázali já a Pavel? :-)

Jsme kompletní, můžeme tedy začít. Náš fotograf Pavel vytváří první ze svých úchvatných skupinových snímků - startovní foto pořízené ze žluté popelnice na plasty:

Kromě role fotografa se Pavel vzápětí zhostí i role časoměřiče, kterou bere smrtelně vážně. Od této chvíle po následujících dvanáct hodin už z jeho úst neslyšíme nic jiného než: „Minuta zpoždění!“ případně „Za pět minut odjezd!“, z čehož máme všichni velkou radost. A nejvíc Dáša.

Čtvrt na osm, vyrážíme na první disciplínu: běh po naší standardní tréninkové trase na doberské letiště a zpět. Pavel se ujímá vedení a nasazuje ostré tempo, kterému nestačí skoro ani Dáša se Stáňou na kolech. K hale se navracíme přesně na čas, tak aby si holky mohly doplnit první disciplínu alespoň během okolo hřiště.

Na travnatou plochu se vzápětí přesouváme všichni - Jarda má pro nás v rámci druhého sportu připravené posilovací cvičení. Povolení vstupu na fotbalové hřiště jsem domlouval den předem s jeho správcem, který však už na mě působil mírně řečeno opilým dojmem. Tak jsem jen doufal, že si naši domluvu bude pamatovat.

Některé z cviků stály opravdu za to, jak si můžete prohlédnout na následujícím obrázku. A zvlášť na kočičku si Míša během dne ještě vzpomene...

Zpět do haly, postavit pingpongový stůl a pokračujeme. Naše hra dosahovala téměř profesionální úrovně, alespoň co se Pavlových poznámek týká. Kdo zrovna nehrál, odpočíval a posilňoval se před dalším výkonem.

Po pingpongovém mači nasedáme konečně na kola a vyrážíme směrem Horní Bezděkov. Pavel nás vede jeho „krásnou a skvělou cestou“, která mi sice přišla kapánek delší, než by musela být, ale pravdou je, že nevedla po silnici.

Přijíždíme k tyrolské hospůdce, kde nás čeká náš čtvrtý sport: adventure golf. Než si však stihneme vypůjčit hole a míčky, Míša hlásí, že ho dohnala kočička z fotbalového hřiště... Inu, jezdit při protahovacím cvičení nosem po trávě není nic špatného, pokud ovšem nemáte alergii na trávu.

Pavel volá sanitku se sestřičkou Danou za volantem, a než přijede, stihne Míša absolvovat ještě čtvrtou a pro něj závěrečnou disciplínu. Zatímco profesionální golfisté mění na každý úder hůl, Pavel s Míšou mění na jedné holi dálkového a patovacího hráče.

Dana přijíždí, Míša nás opouští a my pociťujeme první (a snad poslední) ztrátu v sestavě. Nasedáme na kola pokračujeme směrem Družec, kde nás čeká další disciplína.

Cestou nás čeká malé zakufrování: cestu skrz les jsem zpaměti neznal, koukal jsem tedy do GPSky. Bohužel v místě, kde to bylo nejvíce potřeba, jsem se zrovna nepodíval, což mělo za následek jeden pěkný kopeček navíc. Vzápětí se ještě k tomu ukázalo, že původní „správná“ cesta sice vypadá na mapě hezky, ale realita je trochu jiná. Což ocenila zvlášť Stáňa na favoritovi.

Nicméně po této „zkratce“ jsme si mohli bez obav uznat i šestou disciplínu - tedy cyklistiku.

Do Družce jsme dorazili s menším zpožděním krátce po poledni, ve sportovním areálu však nebyla ani noha. Co ale bylo nejhorší, že se tam nikde nenacházel ani pán, se kterým jsem domlouval pronájem kurtu na beach volejbal. Přijel s ještě větším zpožděním než my - prý zaspal... Asi taky bujará páteční noc :-)

Hrát beach volejbal za pravého poledne se neukázalo jako ten nejlepší nápad - po vstupu na kurt jsme mysleli, že nám od rozpáleného písku vzplanou chodidla. Během zápasu jsme si ale buď zvykli, nebo jsme si to ušlapali, každopádně se to trochu zlepšilo. Na fotce si povšimněte naší „zahrabávací“ techniky - jen díky ní neposkakujeme jako na rozpálené pánvi.

Klíče i míč vracíme na smluvené místo a opět ponecháváme družecký sportovní areál opuštěný. Naším dalším cílem je nedaleký Hrázský rybník. Můj plán, že tam budeme hrát vodní pólo, byl sice promyšlený do posledního detailu, nakonec se ale neuskutečnil. Sice se to nezdá, ale na dně rybníka jsou zřejmě silné spodní proudy, díky kterým naše branky tak trochu cestovaly. Převazovat je na třicetikilové balvany se nám moc nechtělo, tak jsme si alespoň zaplavali. A taky máme fotku s balonky :-)

Osvěžení přišlo vhod, vyrážíme zpět do haly, kde nás čeká pauza na oběd. Ale nebyla by to Kladenská desítka, kdybychom během té pauzy alespoň trochu nesportovali. Zatímco polovina účastníků zaháněla hlad, druhá polovina hrála před halou pétanque (a u toho zaháněla hlad).

Nasyceni, občerstveni, ale také již celkem znaveni nasedáme na kola a jedeme na lezeckou stěnu. Pavel popohání některé z účastníků, aby si pospíšili, čímž jim před odjezdem vlévá do žil novou energii - nebo jim jen brnká na nervy? :-)

Rozrůstáme se o dalšího účastníka, byť motorizovaného. Martin přijel podpořit svou rodinku, což se vzápětí ukázalo jako velká výhoda. Když cestou na stěnu Honzu postihl defekt, přijel pro něj autem a i s píchlým kolem ho na stěnu prostě přivezl.

Vzhledem k tomu, že někteří z účastníků na stěně byli poprvé, zvolili jsem variantu boulderu - tedy nízké stěny s žíněnkami, na které se leze bez jištění lanem. Jak se tam leze, si vyzkoušeli všichni (tedy alespoň doufám, protože někteří to vzali opravdu rychle).

Jak se vzápětí ukázalo, každý měl od návštěvy stěny jiné očekávání: Dáša se Stáňou zamířily na bar, kde si objednaly kafíčko, Pavel po chvilce lezení ulehl na žíněnce pod stěnou a se slovy „tady se příjemně leží“ začal spokojeně pochrupovat. Naopak Martinovi to nedalo a předvedl nám, že i na antibiotikách a bez bot si člověk může pěkně zalézt. Velkým překvapením a lezeckým objevem byl Vojta, který byl na stěně podruhé v životě a lezl jako starý mazák.

Když jsme se i my s Jardou dostatečně vylezli, osedlali jsme opět své bicykly a vrátili se do haly, kde nás čekala poslední, královská disciplína: badminton.

I po náročném dni musím uznat, že jsme v sobě ještě našli dost sil na to, aby zápasy nějak vypadaly. Každý ze sebe vydal to poslední, tak abychom úderem sedmé hodiny mohli hromadně prohlásit, že jsme nejen se sportováním, ale i se silami u konce.

Následovalo předání pochval a cen, ze kterého se vzápětí vyklubala jedenáctá (pro Jardu už dvanáctá) disciplína - pro každého z účastníků jsem za odměnu připravil nálepku s logem Kladenské desítky, jejíž odloupnutí z podkladu však vyžadovalo maximální koncentraci a soustředění. Šlo to tak špatně, že mi někteří z účastníků dokonce nechtěli věřit, že to opravdu jsou nálepky a ne jen potisknuté papírky.

Několika z nás se to podařilo, ostatní si to nechali na doma. Já jsem v hale zničil tři nálepky a doma jsem ji odloupl bez problémů, tak to asi opravdu už byla únava :-)

Děkuji všem sportovcům za účast a doufám, že se opět setkáme na Kladenské desítce #3!

Láďa